Tomáš Pavelka: Jak moc jsme reformovaní

I. Bez Písma se neobejdeme, ač bychom někdy rádi

Okolí nás vidí jako reformované, my sami se tak chápeme. Mnoho z naší praxe také reformované je, ale jaksi neuvědoměle. Začněme tím kladným a také tím ústředním: Písmo stále hraje hlavní roli v našich shromážděních, v našich bohoslužbách. Návštěvník našich bohoslužeb má jistotu, že slova Písma uslyší nejméně čtyřikrát. Podobně si může být jist, že se kazatel bude cítit povinován nějak se s textem popasovat. To není tak málo. Bez všeho vyvyšování, v mnoha církvích "nalevo" i "napravo" od nás je biblické čtení jen odrazovým můstkem nebo volnou ilustrací k nějaké osobní úvaze nebo přímo osobnímu zjevení. U nás přeci jen stále působí kazatelům bezesné noci a nutí je občas bušit hlavou do klávesnice. Nejen v kázání, ale i v životě církve Písmo nedává moc místa nějaké další autoritě. Jinde se o místo dělí s patřičným hierarchou, třebas on sám je Písmem poučen a cítí se jím vázán. Jinde, a to je horší, musí Písmo udělat místo nějaké zaručené misijní metodice nebo novému návodu na život z pera populárního autora. Písmo pak slouží jako vydatná zásoba munice, ale samo už moc promluvit nemůže. To je tedy u nás dobře reformované; vůbec, to je u nás dobré.

Písmo je nutné, cítíme se jím vázáni. Jenže, a to už je horší, někdy jej bereme jako nutnou přítěž. Spíše jako handicap, se kterým se musíme vyrovnávat. A tehdy má mnohdy úspěch ten duchovní nebo učitel, který řekne: Nebude to tak horké. A tak si často libujeme ve výkladu, který říká: To se nás netýká. To je napsáno pro společnost starého Orientu nebo antického Říma. V té době to mělo pozitivní význam, kterému už nerozumíme. My si za to ve své době dosaďme libovolně nějaký jiný pozitivní význam. Písmo je pro nás mnohdy strašák, kterého se sice bojíme vyhodit, ale raději jej alespoň postavíme obličejem do kouta. Reformovaní nacházeli v Písmu odpovědi. Mnohdy na pohled nepříjemné, mnohdy vyčleňující je ze společnosti kolem nich, ale nakonec útěšné. Protože nemáme tuto odlišnost na základě Písma, hledali mnozí především dříve v touze po opravdovosti falešnou odlišnost v zákazech takových banalit jako je tancování, hra v karty nebo kouření.

Obavou z Písma si dost svazujeme ruce i na misijním poli. Stará reformovaná zásada je, že Písmo je samo o sobě srozumitelné a samo o sebe vykládá. Tak jak je, si ho u nás v kostele nebo kanceláři může kdokoliv otevřít a být osloven. S takovým očekáváním na nás ostatně hledí okolní svět: Jako na skupinu, která ve svém středu ochraňuje posvátný text, který nabízí odpovědi. Od nás samých se však záhy dozví, že to nelze brát tak doslova. A tak může člověk i sem tam zaslechnout pochybné vyjádření sympatií k evangelíkům: Ti to neberou tak vážně.

II. Hodně otázek, málo odpovědí

Vůbec odpovědi u nás chybí. Jsou dovoleny otázky a to je dobře reformované. Reformovaní kladli vždy důraz na růst v poznání, na pochopení obsahu víry. Na duchovní růst. Jenže otázka, na kterou nepřichází odpověď, ponechává člověka stále na začátku. Dozví se často, že na to a ono si musí přijít sám. Kdyby to však opravdu bylo v jeho silách, asi by se neptal. Naše církev a zejména její duchovní, si dost dobře neuvědomují, že sami prošli nějakou formací, na jejímž základě si utvořili vlastní názory. Sami se měli vůči čemu vyhraňovat. Jiným však jasné odpovědi odpírají. A to je kruté, i když nevědomě. Protože málo která bolest je tak krutá jako nekončící pochybnosti a tápání ve tmě. Tento nešvar snad pochází ze stále ještě dosti rodového charakteru naší církve. U každého se nějak mlčky čeká, že už nějakou standardní odpověď slyšel doma nebo od zbožné babičky. Takhle uvažovat ale dávno nejde. Hádám, že největší přírůstek církve již delší dobu připadá na příchozí z vnějšku.

Nadbytkem otázek, zpochybňováním i celkem neproblematických věcí trpí naše církev spolu s většinou svých evropských sester. Anglosaská situace (vyjma Británie samé) je často jiná. Právě reformovaní zde vynikají v tradiční schopnosti pokusit se nějak odpovědět na každou otázku víry, života i kultury a provozují za tímto účelem i dosti obsáhlé internetové stránky, zahrnující třeba i poradenství pro příbuzné obětí sekt. Jednou jsem našel i celkem pozitivní theologické hodnocení filmu Hvězdné války...

Jak už jsem řekl, jsme reformovaní jaksi mimoděk. Právě klasičtí reformovaní snad nejvíce ze všech konfesí znali svou nauku. Neznalost naší vlastní (je-li tedy naší vlastní) reformované nauky nám paradoxně zbytečně zavírá dveře v ekumenických vztazích. Žijeme v domnění, že od katolíků se lišíme tím, že nemáme obrazy a parády, od probuzenců vlastně nijak, jenom jsou někteří trochu divní. Pravý reformovaný ví, že se od všech církví krom luteránů liší trváním na jistotě spasení, ke kterému jej Bůh vyvolil skrze zásluhu Kristovou. A že on sám k němu nijak nepřispěl, ani svým rozhodnutím! A také ovšem o ně nemůže přijít. Toto je věc klíčová, všechny další rozdíly už zdaleka takový význam nemají. Ba právě, když někdo nedrží tuto nauku, v návaznosti na to se mění i jeho ostatní nauky. Nelze se divit, že i jeho praxe je pak v mnohém odlišná: Naopak, lze to dost dobře chápat. A tam, kde je pochopení, nebývá daleko k přátelství.

III. Dobrá naděje - pozor, i pro nás!

Jinak, přátelští docela jsme. Nad nikým se u nás neláme hůl, nikdo není zatracován do pekla. O každém máme dobrou naději, zejména pokud je křesťan. A to je dobře reformované. O každém máme dobrou naději - jen o sobě často ne. A v tom nám z reformované nauky zase zbyl jen okraj a zmizel střed. Úplně nejvíc se reformovaní liší od ostatních církví naukou o tom, že Bůh již před stvořením světa vyvolil jedny ke spáse a druhé k zavržení. Člověk na tom nemůže nic změnit. Věřící má mít o sobě samém jistotu, že je spasen. Nemůže o spásu přijít, proto jej nemohou zdolat jeho stálá selhání. Každý den se může znovu pokusit jednat lépe. Nás místo toho často paralyzují stálé pochybnosti o sobě samých. Často tak málo věříme ve svou spásu, že už nám ani nestojí za to něco ve svém životě napravovat.

A nebo se naopak tolik bojíme o spásu, že máme neustálou nutkavou potřebu si ji něčím vysloužit. A vrháme se pak často ve svých sborech i ve své církvi do bezhlavého aktivismu, třeba i druhým natruc. Stále chceme v církvi něco dělat. To reformovaní vědí, že církev dělá především něco pro ně: Právě ona je dennodenně ujišťuje Slovem a svátostmi o jejich vyvolení, právě skrze služebníky církve jim Bůh každé neděle udílí odpuštění. Pro církev, která je utěšuje jako vlastní matka, pak rádi i něco udělají.

IV. Bude víc reformovaných?

Někdy ten strach o vlastní spásu přehlušujeme tím, že halasně hlásáme spásu všech. Když všichni, tak i já, těšíme se. Spásou pro všechny však ztrácí větší význam jednání člověka v tomto světě. A tím se potom blížíme spíše spiritistickému kroužku. Nedivím se lidem, kteří nemohou věřit v Boha, který rezignuje na jakoukoliv spravedlnost. To reformovaní vědí, že Bůh jedny vyvolil, aby prokázal své milosrdenství a druhé zavrhl, aby prokázal svou spravedlnost. Aby se oslavil.

Reformovaní vědí, že nemohou o nikom vyjma sebe zjistit, zda je vyvolen. Sami o sobě to však vědí a tak o Kristu svědčí už svým pokojem a radostí, svou jistotou. Nad nikým nelámou hůl. A zároveň vědí, že nemohou z nikoho "udělat věřícího", i kdyby se přetrhli. Proto nemusí být ve své misii nijak vtíraví a křečovití. Mohou nechat mluvit samotné Slovo - a Duch mu již otevře cestu, pokud je Boží vůle taková.

Celou dobu samozřejmě mluvíme o ideálních reformovaných, kteří se nikde v takto dokonalé podobě nevyskytují. Vyskytují se však jistě takoví, kteří o tomto ideálu vědí a usilují o něj. Kdyby o něm věděla i naše církev, byla by opravdu reformovanou a měla by daleko jasnější identitu i směřování. Tento článek berte jako drobný příspěvek k dotčenému cíli.

autor je farářem Českobratrské církve evangelické

ilustrace: Johannes Calvin