Slovo pro tento den: Úterý 8. března

Tehdy mi řekl: „Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu.“ Tu jsem padl na kolena k jeho nohám. Ale on mi řekl: „Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří, kteří vydávají svědectví Ježíšovi. Před Bohem poklekni!“ [Zj 19, 9a. 10ab]

Někdy jsme náchylní k tomu, vzdávat velikou úctu lidem, díky nimž slyšíme osvobozující zvěst Božího Slova. Mnoho lidí mluví o Bohu i o jeho milosti, u mnohých můžeme spatřovat veliké a mocné činy ve jménu Božím, ale jen od nemnohých pravou osvobozující zvěst skutečně přijmeme. Jen v málo případech jsme něčím slovem opravdu zasaženi a pozváni k proměně, pozváni k účasti na vděčnosti, radosti a věčnosti. Každý jsme totiž oslovitelný jiným způsobem. Lidem, skrze něž k nám Hlas věčnosti promlouvá bychom rádi vyjádřili vděčnost a vzdali jim úctu. Rádi před nimi proto někdy „klekáme“.

K pravému osvobození však patří i uvědomění, že všichni lidé – i ti nejnadanější, nejvýmluvnější, nejzbožnější, nejskromnější, nejpracovitější, nejúslužnější, nejpokornější… jsou jen služebníky Božími, který je neskonale převyšuje. Jsou svědky jako my.

Pokud někdo opravdu slouží „velkému sňatku mezi nebem a zemí“ – svatbě Beránkově, nenechá si druhými lidmi poklonkovat, ale ví o tom, že jakkoliv je ke službě zván každý, bylo lidem darů, potřebným k této službě, naděleno – lidsky viděno – nespravedlivě, bez našich zásluh. Z pohledu svrchované Boží lásky, která je nad naše chápání, však mezi obdarováními i obdarovanými zas až tak velký rozdíl není. Naše zbožná úcta patří proto jen Bohu a jeho lásce, která nechá svítit své slunce na dobré i zlé. (Mt 5, 45) Pouze této lásce se máme učit.

Ježíši Kriste, chci se nechat pozvat na tvou svatbu a chci k ní zvát i druhé, i když za svůj život oslovím třeba jen jedno lidské srdce a třeba jen beze slov… Vždyť ty zveš všechny lidi. Ty, kteří ti uvěřili a nechali se tvou láskou očistit, i ty, kteří jsou zatím na cestě. V pokoře se skláním před tvou bezpodmínečnou láskou, která patří všem. Amen.

Marek Bárta