Slovo pro tento den: Úterý 4. září

Pís 5, 2–6, 3 ● Ez 253

Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý můj klepe: „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná, vždyť mám hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční.“

[Pís 5, 2]

Na sílu zamilovanosti si vzpomeneme asi každý. Spát se při tom stavu dost dobře nedá, nebo dá-li, srdce bdí pořád, čtyřiadvacet hodin denně.

Ovšem pravá křesťanská láska se nepodobá zamilovanosti, spíš lásce, která plně propukne až časem. Je to spíš dlouhotrvající nemoc než chřipka, něco, co se dostane a prostoupí všechny orgány, nejen srdce, máme-li si vzít příklad z dalších slov Písně písní (Pís 5, 8).

A pravá křesťanská láska se pouze opětuje, někdo si prve zamiloval nás. Někdo nás znal, miloval dřív, než jsem spatřil světlo tohoto světa, i za mne žil, zemřel a k novému životu zase vstal – v Kristu Bůh.

Jako bychom při tom zemřeli spolu s ním. To je další z projevů lásky, té pravé, že jsme skrze ni účastni a spojeni mezi sebou navzájem. A že žijeme z očekávání setkání. Že čekáme na toho, který má zaklepat a přijít (tak jako když milá čeká na svého milého, nebo milý na svou milou). V lásce jsme spojeni nejen s Kristem, ale i s lidmi, našimi přáteli a milými, na jejichž blízkost se těšíme a spoléháme.

Pane Ježíši, spojen s tebou vírou, láskou i nadějí, myslím na své milované a prosím, abys je provázel požehnáním tento den i navěky věků. Amen

Ondřej Ruml