Slovo pro tento den: Úterý 26. ledna

Dejte nám místo ve svém srdci! Nikomu jsme neublížili, nikomu jsme neukřivdili, nikoho jsme neošidili […] A jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval. Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. [2 K 7, 2.8–9]

Naše vztahy procházejí různými obdobími a krizemi. A o tom, jaké místo máme pro koho v srdci, do jisté míry rozhodujeme sami. Někdy se odhodláme z důležitých důvodů k ráznému slovu či kroku. Například k dopisu, který víme, že bude pro druhou stranu (a leckdy i pro nás) bolestný. Když píšeme to, co věříme, že je v souladu s Boží vůlí, určitě to činíme s nadějí, že to má důležitý smysl, byť je to i pro nás nelehký krok. Doufáme, že místo v srdci nám druhý zachová. Možná pak i zalitujeme, pereme se sami se sebou. Důležité je však uchovat si naději. U Pavla vidíme, že jeho odvaha a bolest přinesla plody. Korintští mu místo v srdci zachovali, pochopili!

Takový čas „lámání chleba“ zažijeme někdy i my. Je dobré, zachovat si také naději, že pokud někdo píše či sděluje něco zarmucujícího nám, máme si dát čas k zamyšlení, popřemýšlet o jeho důvodech a o tom, co je na tom všem pravdivé a zásadní. Pokud to píšeme/sdělujeme my, pak si zachovat naději, že druhá strana udělá právě toto a že naše odvaha přinese své plody.

Bože, všechny naše slzy jsou u tebe někde schované. Dej nám v souladu se svou vůlí naději na nové etapy ve vztazích, které z těch či oněch důvodů procházejí obdobím odcizení, rozkolů, zamrznutí, nepochopení a strachu, zda je možné někde nějak navázat. Amen.

Magdaléna Trgalová