Slovo pro tento den: Úterý 24. listopadu

Sto let od narození Jiřího Rumla

Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. (Fp 1, 21–24)

Misie se rodí z lásky, ale jaké?! Tak ještě husovské: Miluj spásu bližního, milého i nemilého, přítele i nepřítele, víc než své tělo! A pak zažiješ pravou svobodu i radost, jakou okusil náš milý Hus: „Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života!“ Strach duše a církve z lidí a mocností je větší hřích než zbraně národů. Pro strach z přesily nevešel Jisrael do země odpočinutí. Církev není pouhá náboženská společnost, která hájí svou zdejší bědnou existenci. Církev je tělem Kristovým, když toto tělo nastavuje za svět. Tak osvobozuje lidi, malé i velké, od strachu ze smrti. To se ovšem s apoštolem pohanů musí těšit na setkání s nejkrásnějším ze synů lidských. Na setkání, k němuž je smrt branou. Učme se u mistra Jana, co je Království, víc než u teologů novodobých. A mysleme víc na Jana Amose s jeho Vševýchovou nebo i Pansofií, když přemýšlíme o způsobu misie. U něho byla misie tak živá, že žil očekáváním příchodu Ježíše Krista, nadějí jeho věku, věku Pána nebes i země. A on se vytrvale i vroucně modlíval: Přijď ty, Přežádoucí! (Jiří Ruml, ze synodní rozpravy, listopad 1983)

Píseň Jana Amose Komenského: Vladaři můj výborný, braň a posilň mne sám, by libý neb odporný vítr sem ani tam mnou nemoh viklati, nýbrž ať v každé době důvěřuji se tobě, rač mi pomáhati. Proto vroucně tě prosím, můj posvětiteli, víry pravé v mém srdci mocný pěstiteli, rozmnožuj ji dále, ať se již nezmenšuje, ale vždy rozhojňuje ke tvé cti a chvále. Amen.

Joel Ruml