Slovo pro tento den: Úterý 23. září

Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. [Mk 1, 21–22]

A pak hned Ježíš začal kázat. A lidé ho poslouchali a nevycházeli z údivu. Divili se, odkud se v něm vzala ta odvaha, že v takových nebezpečných časech říká to, za co Jan byl uvězněn. Že za vlády krále Heroda a římského císaře mluví o království Božím – o tom, že se všechno musí změnit, že se lidé mají změnit a činit pokání. Divili se, že může mluvit o radosti, když každý byl smutný; že může být statečný, když se kdekdo bál. Divili se, jak si může troufnout učit a kázat, když je jen tesařův syn z Nazareta a nevzdělával se u žádných slavných učitelů a na vysokých školách. Divili se, odkud to všechno ví, když jim s takovou jistotou vykládal, jak to chodí v království Božím, jaké tam panují řády, co platí v tom novém světě, který Pán Bůh zřídí. Jako by už tam sám byl, jako by to v tom novém věku sám znal a byl tam doma – s takovou autoritou jim o tom vypravoval. „Jak to všechno může? Kde k tomu bere moc?“ ptali se lidé. Jejich učitelé – farizeové a zákoníci – také mluvili s velikou jistotou a poroučeli, co mají a co nesmějí dělat. Ale ti se přitom pořád odvolávali na moc Zákona a na moudrost svých starých a dávných učitelů. – Ježíš se na nikoho neodvolával. A přece jeho slovo působilo a působí mocně tak, že i dnes žasneme a rádi mu nasloucháme.

Kriste, dej, ať i dnes uznají ve světě tvou moc a před ní se skloní všichni, kdo uslyší kázání evangelia. Amen.

Jana Potočková