Slovo pro tento den: Úterý 23. února

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus [1 K 10, 1–4]

Náš život má budoucnost jen tehdy, má-li i minulost. Abychom mohli přijmout budoucnost, kterou máme v Kristu, musíme přijmout i svou minulost, která byla často bez Krista. Abychom měli v budoucnu naději, nemůžeme zapomínat na své předky nebo se nad ně vyvyšovat. A abychom mohli věřit ve věčně živého Vzkříšeného, pak tu musel být věčně živý i jako Syn Boží, v době Abrahama, Izáka, Jákoba i Mojžíše. Syna Božího jsme nepotkali poprvé až v době Pilátově, ale potkáváme jej na mnoha místech Písma už dávno předtím. Jako toho který jest, který byl a který přijíti má. Právě jeho život dává život všem generacím lidstva, počínaje Adamem, až k životu našemu.

V neživém, mrtvém vesmíru už to, že žijeme, slouží ke cti Pána. A víra nám dává možnost být více než zvířetem, být člověkem. Náš život si uvědomovat a nalézat jeho smysl.

Radostně vyhlížejme den, kdy nás všechny generace Bůh shromáždí oživené ve svém království.

Pane, věčně živý Bože, nenechávej nás umírat v hříchu, dej nám víru očišťující a oživující. A dej, ať se jednou u tebe setkáme s těmi, kdo nás svou smrtí k tobě předešli. Amen.

Jan Kupka