Slovo pro tento den: Úterý 23. října

Jb 41, 1–11 ● Sv 487

Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou?

[Jb 41, 2]

V závěru své řeči přináší Hospodin nejpádnější argument. Kdyby snad člověka Jóba nepřesvědčily předchozí otázky po základech země a uzavření moře, po sídle světla a tmy a mrazu a hvězd a po životě rozmanitých druhů zvířat, pak dva ne/tvoři behemót a livjátan ho snad přimějí „stáhnout žalobu“. Copak by je Jób zkrotil, podobně jako Bůh krotí bezbožné?

Behémót i livjátan byli obrovští a nezkrotní ne/tvorové. Ať už šlo o slona a krokodýla, event. hrocha a velrybu, byla tato zvířata zároveň ztělesněním mytologických představ, takže jim byla připisována velká moc (vzdušná a podvodní) a nikdo si na ně netroufl. Pustit se s nimi do zápasu by bylo jistou prohrou. Tváří v tvář livjátanovi by Jóbovi určitě došlo (dovedl by si představit), jak je nepatrný a bezvýznamný. Soudit se s Bohem, který je Pánem i nad livjátanem, je proto předem prohraný spor.

Ač je Hospodinova řeč plná strašlivých obrazů, je, věřím, vedena v lásce. Bůh se k Jóbovi sklání, mluví s ním a varuje ho před bohorovností, před mluvením do Božích věcí. I v tom nejtěžším utrpení a možná právě v něm, se člověk učí pokoře.

Hospodine, vyznáváme, že když si pod livjátanem představíme mocnost zla, docela konkrétní strach z něčeho nebo …, pak velebíme tvou vyvýšenost. Děkujeme, že se k nám shůry skláníš a trpělivě k nám promlouváš. Amen

Markéta Slámová