Slovo pro tento den: Úterý 22. března

Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ [J 12, 20–23]

Snad každý z nás touží, aby Ježíš i s námi došel mezi lidmi uznání a přijetí. Z každého, kdo se zajímá o Ježíše a oslovuje jeho církev, máme velikou radost. Je to pro církev událost. A tak se nedivíme učedníkům, když je osloví Řekové. To zalichotí. Už se o nás a našeho mistra zajímá i Západ. Zápaďáci!

Jistě to není nic špatného. Však Kristus je poslán pro celý svět! Jenomže, co když je v tom trochu ješitnosti. „Už se zajímají i o nás!“ Možná probleskne hlavou učedníků. „Sláva našeho Mistra padá i na nás! Tak konečně se svět pohnul. Už o nás vědí i na Západě. I Řekové nám říkají ‚Pane‘!“

Jenže ta sláva je slávou trpícího služebníka. Sláva prokletí kříže. Sláva oběti za druhé. Hledají něco takového řečtí poutníci? Chtějí mít učedníci na této slávě podíl? Povelikonoční vývoj ukázal, že se našlo mnoho těch, kteří tuto slávu vzali v následování za svou věc. Spojili se s Kristem. Chceme to i my? Jakého Krista budeme kázat?

Pane, tvá sláva je slávou kříže. Dej, ať za tebou stojíme stále jako tvoji následovníci. Amen.

David Sedláček