Slovo pro tento den: Úterý 14. ledna

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě […]. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ [Gn 1, 14a. 15a]

Prvního dne stvořil Bůh světlo. Rozsvítil scénu, kde se bude dít všecko další. Nepotřeboval k tomu ani slunce, ani jiný světelný zdroj. Čtvrtého dne přichází světlo opět na řadu.

Tentokrát už to bude světlo, jak je známe a umíme změřit i my. Světlo potřebné ke každodennímu životu. Světlo jako podmínka biologického růstu. Světu, který je od prvního dne prozářen „prvotním“ a nejvzácnějším světelným zdrojem, jímž je sám Bůh, je nyní dán „druhotný“ světelný zdroj: světlo jako fyzikální veličina. Slyšme dobře! Ani to obyčejné světlo, v němž se s takovou samozřejmostí pohybujeme, tu není samo od sebe, i to je Boží stvoření.

Mají se o to postarat hlavně dvě nebeská tělesa. Nejsou tu sice pojmenována, ale je zřejmé, že jde o Slunce a Měsíc. Jim teď bude věnována hlavní pozornost. Nejsou tu kvůli sobě, aby se skvěla na obloze. Přinejmenším tu budou kvůli Stvořiteli, aby „vypravovala o jeho slávě“ (Ž 19, 2). Ale jsou tu i kvůli ostatnímu stvoření. Jsou projevem prozíravé a lásky - plné Boží péče o svět, o přírodu a o všechno tvorstvo, které přijde, tedy i o každého z nás.

Ve dne slunce, v noci měsíc a hvězdy, připadá nám to tak samozřejmé. A přece je za vším tvoje moudrost, Pane, tvoje dobrota i láska ke všemu, co jsi stvořil. Díky tobě za světlo, které dáváš i tomuto dni. Nechť vše, co se děje pod sluncem, je ke tvé chvále. Amen.

Jan Trusina