Slovo pro tento den: Středa 5. září

Mk 7, 9–15 ● Ez 217

Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.

[Mk 7, 15]

Patrně i některá naše evangelická tradice se stala spíš rušením Božího přikázání. Nebo nějaký náš osobní zvyk či dnes už spíš zlozvyk. Dosaďte si každý nějaké to svoje, co původně bylo dobré, ale zplanělo, rozrostlo se, až to utiskuje to opravdu podstatné a důležité.

Tehdy šlo o to, že se povinná péče o rodiče šikovně „ulila“ (snad jen stačilo říci: ‚Tyhle peníze dám na chrám a ne svým rodičům‘, a co se s nimi potom stalo, si domyslíme každý) a peníze nemusely jít na důchodové pojištění, ale projedly se hned. Nic nového pod sluncem, že?

A platí to ve společnosti, v církvi, u nás doma. To nejhorší na světě pochází z nitra, z lidského srdce, ne odněkud zvnějšku.

Co Ježíš nabízí, je změna právě lidského postoje. Ne další příkazy a zákazy, ale zaslibuje a působí v lidech změnu smýšlení vyrůstající z pokání, z vědomí, že jsem a žiji na dluh; že i to mé srdce je prolezlé červem sobectví. A že smím přijímat i dávat, protože na mně někomu záleží, protože jsem dostal sám a dostávám každý den. To je ta nejlepší tradice vděčnosti i pro ten dnešní den.

Pane, prosíme, i my potřebujeme, aby se království Boží, tvá říše přiblížila k nám, abys vstoupil do našeho srdce a stal se i tam jediným Pánem. Tak aby všechno to, co odtamtud vychází, bylo poznamenáno a předznamenáno tebou. Amen

Ondřej Ruml