Slovo pro tento den: Středa 27. června

Mk 6, 45–52 ● Sv 154

A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich. Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domnění, že je to přízrak; všichni ho totiž viděli a vyděsili se. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“

[Mk 6, 47–50]

Uprostřed moře starostí je člověk rád, že se veslováním drží alespoň na místě. Že ho vítr nežene úplně někam pryč, kam nechce. Ovšem ruce umdlévají. Jakákoli pomoc je daleko. Může to někdo v mlze, která nás obklopuje, zahlédnout? Může se k nám dostat a pomoci, když jsme tak daleko od břehu, od čehokoli pevného? A proč si na téhle lodi připadáme tak sami? Vždyť bychom tu správně neměli být sami! Sebemenší vlnka už nahání strach, že se zvedne a stane se „poslední kapkou“, která loď potopí. Stíny kolem jsou jako přízraky.

Než zazní hlas: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se.“ Podle hlasu poznáváme, že tu je někdo, koho se nemusíme bát. Naopak, komu můžeme všechen svůj strach svěřit.

Kriste, znáš naše úzkosti. Vidíš je, i když my tebe nevidíme a připadáme si sami. Chceme slyšet tvůj hlas, chceme ho zaslechnout uprostřed hluku naší každodennosti. Abychom věděli, že nejsi daleko, ale že jsi s námi. Amen

Daniel Matějka