Slovo pro tento den: Středa 26. února

Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče omne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost. Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Avšak učinili jste dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech. A vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami; vždyť i do Tesaloniky víc než jednou jste mi poslali na mé potřeby. Ne že by mi šlo o dary; jde mi o to, aby rostl zisk, který se připisuje k vašemu dobru. [Fp 4, 10–17]

Pavel děkuje za dar, který dostal od Filipských. Přijal jej jako konkrétní projev jejich lásky. Snad smíme předpokládat, že ty peníze byly hlavně na jídlo, které Pavel nutně potřeboval. Apoštol ovšem hned řekne, že dovede být syt i hladovět. Způsob, jak o této své svobodě mluví, připomíná kynické filosofy. Pro něho je však rozhodující, že mu tuto svobodu dává Kristus. „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Je to velké slovo. Dokážeme takto žít? Ale právě k takovéto svobodě vede evangelium. Její nedostatek bývá příčinou rozmrzelosti a naříkání.

Apoštol děkuje také za to, co mu už dříve posílali do Tesaloniky. Při všech těchto darech nejde jen o něho. Za mnohem důležitější pokládá, že tyto skutky lásky a pomoci jsou ziskem pro samotné dárce, sám Bůh jim je připisuje k dobru.

Pane, nauč nás dávat všem, kdo potřebují naši pomoc, a uč nás i přijímat, když pomoc potřebujeme my sami. Amen.

Jiří Kabíček