Slovo pro tento den: Středa 22. října

Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava. [Ef 4, 15]

To je motto a esence celého oddílu. Kristus jako hlava a církev jako tělo, které k němu neoddělitelně patří a je jím ovládáno, to je apoštolův oblíbený obraz, když chce povědět něco důležitého o životaschopnosti církve. Můžeme si tady také vypomoci příkladem:

Pokud to má člověk v hlavě takříkajíc v pořádku, dobře srovnané, pak žije smysluplně, vidí, vnímá smysl života, i když to tělo je někdy bolavé a klouby už opotřebované. Stejně tak církev, pokud má svou hlavu na správném místě, totiž pokud dává Kristu místo, které mu náleží (a nemá Ježíše jen na ozdobu, jen jako jakési logo firmy), pak – i když to v tom těle leckde bolí a vrže – stále drží pohromadě, jeho části se navzájem podpírají, vlastně je podpíráno láskou Kristovou. A když se církev (rozumějme: my) snaží ty svoje neduhy překonávat a přemáhat bez zbytečného fňukání, pak tím podává dobré svědectví o své „hlavě“, o Ježíši Kristu. A jako jeho tělo je pak pro svět i přitažlivá – přitahuje k němu i jiné, nebo aspoň ukazuje na jinou, alternativní možnost života uprostřed všeho novodobého pohanství, strachů, zmatků a beznaděje. Vnitřní růst církve, to, jak se drží Krista, jeho slova, jeho příkladu, má tedy společenský dosah: když jako křesťané celým stylem svého života svému okolí signalizujeme, že žijeme s nadějí.

Kriste, kéž církev, ti, kdo v ní žijí, aspoň v náznaku reprezentují Boží lásku k lidem, která proměňuje odcizené vztahy a dává zakusit pravou hodnotu a důstojnost lidského života. Amen.

Anna Lavická