Slovo pro tento den: Středa 22. ledna

I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. […] Viděl, že to je dobré. [Gn 1, 24. 25b]

Šestý den přicházejí na řadu tvorové žijící na pevnině. Savci, ale i plazi a další druhy suchozemských živočichů. Nevylezou jen tak z vody nebo ze země, objeví se tu na Boží příkaz. Bůh rozkáže, a oni jsou tu. Tato ohromná akce je uzavřena Božím ohodnocením, že to, co učinil, je dobré. Teď už přijde na řadu člověk. Bez odkladu, ještě téhož dne.

Tak tu člověk stojí nejprve v jedné řadě s ostatními živočichy. Bude stvořen ve stejný den jako všichni ostatní savci (a pozemští živočichové, včetně plazů a dalších druhů). A také nebude první, komu Bůh požehná a komu řekne: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ To zaznělo už předchozího dne. Rovněž i ta (podle kralického překladu) „duše živá“ – kterou Bůh člověku dává (Gn 2, 7) a která v biblickém smyslu znamená prostě život, dar života – je už i ve všech ostatních živočiších (Gn 1, 21. 24).

To vede k pokoře před Bohem, a zároveň i k úctě (ne uctívání) a respektu k ostatnímu tvorstvu. A v pohledu na sebe sama k pokornému vědomí, že svou přirozeností, svým ustrojením, životními funkcemi i potřebami se já člověk od ostatních savců příliš neliším. Že v tomto ohledu nemám žádná privilegia.

Děkuji ti, Bože, když pyšně zvedám hlavu a začínám si o sobě příliš myslet, že ty mě umíš odkázat do patřičných mezí. Díky za každé takové napomenutí. Pane, ať nejsem hluchý. Amen.

Jan Trusina