Slovo pro tento den: Středa 20. srpna

Moábská Rút řekla Noemi: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy za někým, u koho dojdu přízně.“ Noemi jí odpověděla: „Jdi, má dcero.“ [Rt 2, 2]

Rút zůstává pro místní lidi i po příchodu s Noemi cizinkou. Každý den zažívají takové pocity i tisíce imigrantů třeba právě v naší zemi. Rút přemýšlí, jak se nejlépe uživit, jak nalézt místo, kde by se nesetkala s potupou, ústrky, ohrožením, jak se mezi místní začlenit. Rút musí začít jednat. Musí se začít o sebe a Noemi starat, bez ohledu na tíživé chvíle, které zažila. Prosí Noemi o radu a jde na díl pole, který patřil vzdálenému příbuznému Noemina muže. Vykročí do neznáma s doufáním, že se nějak protluče. Jak těžké jsou chvíle, kdy se musíme zvednout a jít dál, přestože právě prožité nás bude ještě dlouho pronásledovat, ležet nám jako tíha v mysli, budeme to nosit stále v sobě! I takové okamžiky patří bohužel k lidskému životu. Smíme jen doufat, že Pán má pro nás vždy nějaké východisko, i když je ještě z místa, kde právě jsme, vůbec nevidíme.

Mocný Bože, kéž si nezoufáme, ale dokážeme i ve chvílích vlastní bezmoci a neschopnosti vidět na krok a spoléhat na to, že ty o nás víš a neztrácíš nás z dohledu. Dej nám také citlivost pro druhé, kteří jsou v nouzi. Kéž nepohrdáme cizinci, o jejichž životech nic nevíme. Amen.

Magdaléna Trgalová