Slovo pro tento den: Středa 2. dubna

Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ [L 3, 22]

O holubici jsme už slyšeli, to bylo po potopě, nesla v zobáčku zelenou ratolest. Tehdy to bylo znamení naděje a nového počátku. Bůh s člověkem nově začal. Teď je to vlastně stejné. Zase něco začíná. A zase je to Bůh. Začíná s člověkem, pokolikáté už. Ale tento začátek je jiný v tom, že Bůh dává všanc svého Syna. Toho vyvolil, aby zachránil pokřivený svět.

Proto ta holubice a proto také křest. Ježíš začíná stejně jako my, křtem, nechává se zavolat Bohem a Bůh jej povolává. Vyvolil si svého Syna a svého Syna posílá k lidem. Aby jim byl blízko, aby jim mohl porozumět, a aby jim tak mohl pomoci. Není to veliká naděje? Zelená ratolest v zobáčku holubice. Po potopě, ale možná že i dnes. Ta naděje zní i nám, i my můžeme začínat znovu, i nás si Bůh volá. Můžeme se pokusit podat ruku ke smíření, odpustit, zastat se, obnovit poničené vztahy, nestydět se přiznat chybu, to vše je možné. Vždyť nový počátek v Ježíši Kristu, to je nová naděje.

Pane, děkujeme za naději, za holubici, kterou můžeme v našich životech občas zahlédnout. Prosíme, dej, ať neztrácíme výhled k tobě, posiluj naši víru. Amen.

Dagmar Hrubantová