Slovo pro tento den: Středa 2. července

Hospodin moudrostí založil zemi, nebesa upevnil rozumností, propastné tůně se jeho věděním rozpoltily a mraky vydaly krůpěje rosy. [Př 3, 19–20]

Jásavé rozpoznání víry, že stvoření světa a vesmíru není jen nepřehledno náhodných vrtošivých procesů, v nichž hledat smysluplnost by svědčilo o naivitě, ale božské dílo, při němž lze rozpoznat nekonečné množství návazností a spojitostí a tušit skvělý záměr, hodný nevystižitelné tvůrčí inteligence. A my jej můžeme jen s tichým úžasem sledovat a připojit svůj chvalozpěv – to je to, co nám dávný svědek předává; on navíc po způsobu starověkého myšlení nezamlčí, že před vyřčením prvního stvořitelského rozkazu bylo třeba přemoci temné síly chaosu, úporně bránící vzniku čehokoli pozitivního. (Ale je to opravdu tak, že rozkladné chaotické tendence jsou definitivně za námi, spoutány našimi schopnostmi organizovat a vyrovnávat se s překážkami?)

A s tím úžasem a následným chvalozpěvem jako by se u nás ten starodávný myslitel také docela nestrefil. Všechny stupně našeho školství, kultury a vědy jako by měly zničit dětský údiv a všechno, co neumíme pojmenovat a definovat. Avšak celá bible nám svědčí: Je nad čím se divit a před čím pokorně mlčet a žasnout! A to teprve přijde na řeč o spasení!

Náš Stvořiteli a Pane, naše sebevědomí člověka třetího tisíciletí nám brání, abychom byli před tvým dílem otevření a vnímaví. Odpusť nám a přemáhej naše vzdory. Amen.

Ludvík Klobása