Slovo pro tento den: Středa 17. října

L 16,19–31 ● Ez D 627

I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘

[L 16, 22–26]

Základní kulisy podobenství „tady na zemi“ mizí smrtí boháče a Lazara. Provizorně se dostáváme do jiného světa, kde je všechno neměnné. Boháč sám, Lazar v Abrahamově klíně, mezi nimi propast, kterou už v „onom tam“ nelze překlenout. Na zemi mohl boháč svou situaci ovlivnit, mohl přemýšlet nad zajetými pořádky, hledět dál než k plotu svého paláce. Mezi narozením a smrtí je možná a žádoucí proměna, vývoj, nebo chcete-li – obrácení. Proto se Ježíš z provizorních kulis vrací zpět. Ještě neumřeli boháčovi bratři. O ně jde.

O nás jde. Pouhé vědomí, že smrtí vše nekončí, v člověku pracuje. Co teprve křesťanská víra?! Tuším, že hlavní roli nehraje to, zda máme majetek. Jde o to, zda jej dovedeme užívat co do vztahů s druhými. Vezměme vážně varování před prázdným konzumním životem, který je založen především na pohodlí.

Bože náš, uč nás nepromarnit příležitosti, kdy můžeme být s druhými. Nejen v rodině a ve společenství sboru, ale docela prostě mezi všemi lidmi. Probouzej v nás nezištnost a schopnost dávat. Amen

Markéta Slámová