Slovo pro tento den: Středa 14. října

Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ,Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ (Mt 22, 41–45)

Tu Kristus chce jim dovesti, že on jest pravý bóh, a tak že má ze všeho srdce milován býti; a chce dovesti, že on jest pravý člověk, a tak že má jako blížní milován býti. (Postila, kázání na osmnáctou neděli po svaté Trojici)

Mesiáš je syn Davidův, to je jasné z Písma, ale současně nazývá Mesiáše svým Pánem. To nejde dohromady, alespoň obvyklým chápáním. Podle Husova výkladu zde Ježíš ukazuje farizeům, že je pravým, tedy úplným Bohem a také pravým, tedy úplným člověkem. Tedy ten, který je bez hříchu a roven Bohu, ale současně člověkem vydaným slabosti, bolesti a strachu. Jeho utrpení na kříži nebylo nijak zmírněno tím, že je Synem Božím. Ale třetího dne vstal zmrtvých a vstoupil na nebesa. Jako člověk je nám bratrem, jako Bůh je nám Pánem. Nemusíme, ani nemůžeme to pochopit, ale můžeme milovat. Jistě ne náhodou následuje tento oddíl hned po dvojím přikázání lásky.

Pane Ježíši Kriste, ty jsi pro nás trpěl jako člověk a přitom jsi Božím Synem, děkujeme za tvou oběť i za vítězství, které jsi vybojoval pro nás. Amen.

Martin Litomiský