Slovo pro tento den: Středa 1. října

Abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. [Ef 1, 12]

„Uf, to je ale porce dogmatiky!“ povzdechl si v duchu nejeden z vás při přečtení celého textu. Co tím chtěl básník, vlastně apoštol Pavel, či spíš někdo jiný jeho jménem, říci? – Po prvním přečtení to asi příliš srozumitelné není. Ale možná si pamatujete aspoň, že to bylo o slávě a o chvále.

Co to je sláva, to víme poměrně dobře, setkáváme se s ní prostřednictvím televizních obrazovek nebo stránek novin, kde se dozvídáme o hvězdách showbyznysu nebo o úspěšných politicích. Co to je chvála, to už tak jistě nevíme. S chválou se moc nesetkáváme.

Chválit druhé, to se dnes moc nenosí (když už, tak sebe), a chválit Boha, to je vůbec běžnému dnešnímu člověku vzdálené. Proto „chválení Boží slávy“ je dnes nesrozumitelný výraz. ovšem, „sláva“ v bibli neznamená popularitu, obecnou známost. Znamená něco, co má váhu, dosah, co má přitažlivost ne zemskou, ale Boží; je to zář, která obklopuje Boha a zjevuje jeho jednání s námi. Posláním křesťanů, které „Bůh obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“, je tedy chválit Boha pro jeho dobrotu. To, že se scházíme k bohoslužbám, kde chválíme Boha, to křesťany viditelně odlišuje od ostatního světa. Ale tato skutečnost se může a má zcela civilně a nenápadně projevovat i v různých rovinách v běžném životě: třeba když bez zbytečného reptání neseme břemena, která nám život nakládá. I tak lze chválit slávu Boží milosti. Jinými slovy, být Bohu vděčný.

Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán. On se stal mým spasením, když kráčím s ním, nemusím se bát. Amen.

Anna Lavická