Slovo pro tento den: Sobota 3. listopadu

L 10, 25–37 ● Ez 470

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

[L 10, 29]

Člověk může mít pocit, že je s Ježíšem naladěn na stejnou tóninu, když s ním chvíli kráčí stejným směrem nebo se s ním pustí na chvíli do rozhovoru. Téměř už si myslíme, že jsme přeborníky na lásku k bližnímu, když se chvíli zaštiťujeme jeho jménem. Ale ono je to trochu jinak.

Ježíš nepřistupuje na tu známou hru „my a oni“. Do takových hrátek se nenechá vtáhnout. My to děláme. Dělíme se na ty „naše“ a na ty „druhé“. V tradičních oblastech se setkáváme s dělením „my evangelíci“ a „oni katolíci“ (něco jako sparťané a slávisté). Tak jak to dělali Židé doby Ježíšovy, i my si chráníme „to naše, ty naše“, oni si chrání „to svoje, ty svoje“.

A je dobře, že se dnes tyto bariéry lámou i mezi evangelíky a katolíky, že i do těch nejtradičnějších pater církevnického škatulkování proniká světlo Kristovy naprosto nepodmíněné lásky. Je vůbec zázrak, že do církve vůbec proniká Kristovo světlo! Světlo lásky k tomu druhému, jakkoli zbarvenému.

Říkejme to i těm, kteří to dosud nepochopili. A někdy i sobě.

Pane, náš Kriste Ježíši, nauč nás milovat tvou nepodmíněnou láskou k bližním. Láskou opravdovou, nepředstíranou. Ať naše mluvení o víře není falešná drzost. Amen

David Sedláček