Slovo pro tento den: Sobota 27. února

Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. Proč mne oslovujete ,Pane, Paneʻ, a nečiníte, co říkám? [L 6, 44–46]

Jak poznám, jaký jsem člověk? Mohu mít jistotu, že jsem člověkem dobrým? Občas řvu na děti, stěžuji si na nespravedlnosti v církvi, ve školství, ve zdravotnictví, v justici, v politice. Jsem nervózní a vzteklý. Nerad připouštím vlastní chybu, když mi někdo něco vytkne. Budím se ze spaní sny a představami o tom, jak se mstím těm, kdo mají jiný názor než já. Bojím se lidí, kteří se chovají arogantně, nebo mě vydírají svou slabostí, svou potřebností, tím jak umí zahrát na moji ješitnost. Snažím se být dobrý, ale nějak mi to nejde...

Můžeme být dobrými stromy, které dávají dobré ovoce? Ne! Pro začátek možná bude stačit, když si to uvědomíme. Když si přiznáme, jak kyselé a nepoživatelné jsou často plody našich slov a činů. Má vůbec cenu se ještě odvolávat k Ježíši jako našemu Pánu? Vždyť nás neopanovává!

Snad jediná šance, jak mluvit o Ježíši jako o Pánu a přitom se mu nezpronevěřovat, je mluvit o tom, jak krásné jsou chvíle, kdy se nám podaří se alespoň na okamžik nechat na Krista naroubovat. Když námi neprobíhá míza naše, ale jeho a na nás a v našich srdcích a ústech dozrávají najednou dobré plody: „Děkuji!“, „Promiň!“, „Odpusť, vidím z tvé reakce, že jsem ti ublížil“, „Jsem ti vděčný, že se mnou máš trpělivost“, „Nesouhlasím s tebou, ale zkus mi svůj postoj vysvětlit, a já si dám práci, abych se tě naučil chápat“, „Sám trpím svou nedokonalostí, a proto beze strachu a bez zloby přijímám tu tvou a odpouštím ti“.

Pane, chceme činit, co říkáš, a často nám to nejde. To proto, že jsme zdivočelá pláňata. Naroubuj nás na sebe, aby námi procházela tvá láska a nesla skrze nás své plody. Amen.

Marek Bárta