Slovo pro tento den: Sobota 24. října

Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5, 1–5)

Řeč o míru zakončuje Hus kritikou církve. Míří jí do vlastních řad, ke kněžím. Poněvadž tedy podle prorockých předpovědí a podle svědectví jiných svatých vzniká z hříchu pastýřů a ostatních kněží stísnění a okleštění církve, zvyšuje se zmatek, mír je psancem a výsledkem je zatracení duší, my, kdo zastáváme úřad kněžský, pokořme před nejlaskavějším Pánem své duše, a v sevřenosti Ducha se vší oddaností volejme: Nade vše laskavý a mocný Pane, buď mír v tvé síle. (Řeč o míru)

Mír je psancem. Mír Boží, protože sami kněží nejednají podle Božího zákona. Tím se stává psancem i mír v církvi. Následně i mír ve světě, kterému by měla jít církev příkladem. My, kněží, pokořme své duše, píše Hus. Myslí tím také svou duši, sebe sama. S nápravou světa i nápravou církve musí začít každý nejprve sám u sebe. Každý sám za sebe se musí v pokoře tiše oddat Kristu a jeho pokoji.

Nade vše laskavý a mocný Pane, buď pokoj v tvé síle. Buď pokoj ve mně. Buď pokoj v naší církvi i mezi křesťany ve světě. Buď pokoj mezi lidmi. Amen.

Hana Ducho