Slovo pro tento den: Sobota 21. července

L 18, 35–43 ● Ez 422

Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. […] Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ […] Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“

[L 18, 35.39.41–42]

Když Izrael vcházel do zaslíbené země, spadly hradby Jericha mocí Boží pouhým válečným pokřikem. Teď po staletích zní před branami Jericha jiný křik, volání o smilování.

Volá člověk postižený nejen slepotou. Ten muž je ztracený. Svět jej ztratil – lidé jej vysypali za městem jako odpad. Křičí ze všech sil, přesto jej nikdo neslyší.

Nevidomé oči, neslyšící uši – obraz světa, který je i u nás tak pravdivý, až z toho bolí srdce.

Ale jeden slyší. Pán Ježíš si pouští k tělu celou přehlídku lidí, které bychom nejraději přehlédli. Jako slepého žebráka u cesty. Ztracené, beznadějné existence. Právě na takových smetištích lidství, kde my nic nehledáváme, nachází Ježíš víru. Tam se uskutečňuje evangelium.

Pokud chceme být Kristovými učedníky, vězme, že víra žije nejen na kolenou, ale v následování Pána Ježíše právě tam, kde je to tolik potřeba. Tam, kde mocí Boží padají hradby lidského rozdělení.

Pane Ježíši, uzdravuj nevidomé oči i neslyšící uši. Otevři naše srdce, rozhýbej naši víru. Amen

David Najbrt