Slovo pro tento den: Sobota 20. října

L 22, 24–30 ● Sv 274

„Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží. A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali.

[L 22, 27c–28]

Ježíš, který by měl být podle naší logiky obsloužen, obsluhuje učedníky. Podává jim kalichy vína a chléb. Tuší, co ho čeká – velice toužil jíst s nimi tohoto beránka, dříve než bude trpět. Pomalu se loučí.

Učedníci sedí za stolem a přou se, kdo z nich je asi největší. Takoví jsme my, lidé. Nedovedeme rozpoznat vzácnou (třeba i trochu mrazivou) chvíli, svůj zrak obracíme na sebe „A co já, co já?“ Nevážíme si přítomnosti toho, koho máme rádi.

V Ježíšově řeči „na rozloučenou“ zazní slovo napomenutí spolu se zaslíbením. Učedníci prošli s Ježíšem kus cesty, mnohé z jeho odkazu snad pochopili, ale pro jistotu: být učedníkem a časem třeba tím, kdo vede druhé, to s sebou nese opravdovou účast na Ježíšově údělu. Být jeho následovníkem někdy docela bolí, je to služba. Zůstat věrný a poctivý, hledat pravdivou odpověď, solidarizovat se s druhým, tlumočit Boží výzvy, to je fuška. A k tomu ještě zakusit nepochopení či odmítnutí… Mistr prošel mnoha zkouškami (teď přijde nejtěžší) a pokušeními. I učedníci byli zkoušeni a pokoušeni (ještě to neskončilo), a přes to všechno – selhání nevyjímaje – vytrvali. Druhou, tou výsostnou stránkou jejich „předního postavení“ je, že za jejich vytrvalost jim Ježíš odkazuje království, nebo možná lépe: předává vládu a zaslibuje nejbližší místa u svého stolu.

Pane, děkujeme, že nás stavíš do vezdejšího světa, když toužíme sedět za stolem ve tvém království. Děkujeme, že si můžeme připomínat zaslíbení o místě na tvé hostině, když nám ve zkouškách, pokušeních a službě docházejí síly. Amen

Markéta Slámová