Slovo pro tento den: Sobota 17. ledna

Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. (2 K 5, 19)

Je strašné, když byl zavražděn nevinný člověk. Když nadto slyšíme, že zabitý byl člověk čistý a přímý, pohne to s námi ještě více. A stupňuje se to, když se dozvíme, že byl jedinečný. Nenahraditelný. Jaký nebyl nikdy předtím a nebude nikdy po něm.

A pak pochopíme, že ten člověk zemřel za nás. Že ta smrt byla určena pro nás. Za to, jak jsme nedbali na Pána Boha. Čím víc toho slyšíme o tom, že za nás zemřel muž spravedlivý a čistý, tím víc a víc to v nás chce vzplanout. Jen a jen chytit jako suché dřevo.

Úžas. Vděčnost. Láska. Touha poděkovat víc, než jsem vůbec schopen. Pokud toto cítíme, pak jsme vykročili dobrým směrem. Ale není to všechno. Bylo by málo, kdybychom zůstali schouleni ve zbožném úžasu. Bylo by málo, kdybychom si odnesli jen rozjitřenou duši. To hlavní spočívá na Bohu. On se rozpomíná na oběť svého syna. On na ní buduje své dílo. On na ní zakládá své úplné, generální odpuštění. Naše viny jsou odpuštěny, neexistují, opravdu je to tak! Neboť pyšní […] žijí v pozemském nadbytku a usilují, aby ho dosáhli. Naproti tomu Kristus visel na kříži jako největší chudák, svlečen z vlastních šatů. (Betlemské poselství II, kázání na neděli sedmnáctou po Trojici 25. září 1412)

Pane Ježíši Kriste, naše slova jsou chabá na to, aby vyjádřila to, co jsi pro nás udělal. Dáváš nám skutečný nový život, naše viny nás nestáhnou do hlubin ani nezamáčknou svou tíhou. Děkujeme. Amen.

Daniel Ženatý