Slovo pro tento den: Sobota 14. listopadu

V onen čas, je výrok Hospodinův, budu Bohem všem čeledím Izraele a oni budou mým lidem. Toto praví Hospodin: „Milost na poušti nalezl lid, který vyvázl před mečem. Jdu, abych přinesl mír Izraeli.“ Hospodin se mi ukázal zdaleka: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství. Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská. Znovu se ozdobíš bubínky a vyjdeš k tanci s těmi, kdo se smějí. Znovu budeš vysazovat vinice na samařských horách. Budou vysazovat, a ti, kteří budou sázet, budou i sklízet. Vždyť už tu je den, kdy zavolají hlídači na Efrajimském pohoří: ,Vzhůru, vydejme se na Sijón k Hospodinu, svému Bohu.‘ “ (Jr 31, 1–6)

Kristus byl hned od počátku světa podle svého božství vnější hlavou církve až do vtělení. Od vtělení však je vnitřní hlavou církve podle svého lidství, a tak celá svatá církev obecná vždycky měla amá Krista za hlavu, od něhož nemůže odpadnout, poněvadž je nevěstou, připoutanou trvalou láskou ke své hlavě. Neboť u Jeremjáše 31 říká ženich právě církvi: „Trvalým milováním jsem tě zamiloval, a proto s milosrdenstvím přitáhl jsem tě k sobě.“ Od začátku tedy byl ženich své církvi přítomen podle božství, a později byl přítomen svatým otcům podle lidství. Kristus je hlavou církve svaté, o němž otcové věřili, že přijde ve svém lidství, aby se stal jejich hlavou způsobem lidským ten, kdo jim býval přítomen způsobem božským. A v té hlavě jsou sjednoceni všichni vyvolení se svatými anděly. (O církvi)

Kriste, náš Spasiteli, radujeme se z tvé blízkosti, která prozařuje naši mnohdy obtížnou přítomnost. Odpusť nám, že nemáme sílu vzdorovat tlakům doby, své vlastní bytosti a až příliš se svazujeme přítomným okamžikem. V Duchu svatém nám dej sílu vidět perspektivu svého slavného a spravedlivého království. Dej, ať sjednocení, které nám přinášíš, nese své ovoce do života naší společnosti, rozdrobené rozmanitostmi příběhů, které žijeme. Dej nám, ať i tento den je dnem požehnaným díky tomu, že ty jsi s námi. Amen.

Joel Ruml