Slovo pro tento den: Sobota 13. prosince

Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. [2 K 5, 1]

Co se děje, když lidský organizmus dozrává, když dosud fungující orgány lidského těla přestávají pracovat a oheň života dohořívá? Apoštol pro tuto zkušenost užívá výmluvného obrazu kočovnického stanu. Dodnes žijí v oblasti Palestiny kočovné kmeny, které na horských úpatích pasou svá stáda, podobně jako v dávných dobách patriarcha Abraham a jeho rod. Stan sestávající z hustých, nepromokavých houní a podpěrných tyčí je pro ně nejpříhodnějším příbytkem.

Mohou jej kdykoliv strhnout, složit a přestěhovat se jinam. Křesťan jde od jedné etapy života ke druhé, stále blíže k cíli, kdy nastává rozloučení. Co bude pak? Jak je tomu s těmi, kteří se rozloučili s tímto světem? Neodešli do nicoty, do nebytí? Apoštol dává jasnou odpověď: „V nebesích máme věčný dům, příbytek od Boha.“ Ve své moudrosti otec už dávno myslel na své syny a dcery a připravil pro ně nebeský domov. Ten pozemský stan jednoho dne doslouží. Avšak nebeský příbytek je pevný, věčný. A ten na nás čeká. Ano, jsou to jen obrazy, ale obrazy jasné a srozumitelné. Když se pouť našich životů blíží ke svému cíli, není třeba se bát. Jdeme přece domů. V tomto oddílu sice nepíše apoštol přímo o adventu. V adventu náš Pán sestupuje z nebe, jde za námi; při odchodu z této časnosti jdeme my vstříc jemu.

Děkujeme, Pane, že máme u tebe pravý a věčný domov. Amen.

Pavel Smetana