Slovo pro tento den: Sobota 13. června

Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. (Kaz 4, 10)

Nemusíme hned padat, abychom si uvědomili, jak velmi se cítíme osamělí. Stačí, když zjistíme, že se nemáme s kým podělit o své radosti a starosti, že se nemáme komu svěřit. Nejednou za život se může ozvat postesknutí, že nás nemá nikdo rád, nikomu na nás nezáleží. Pocity osamění vypovídají o tom, že v našich životech něco chybí. Život se pak vychyluje z rovnováhy, je neúplný, prázdný, zahalený do pocitu marnosti. V takovýchto chvílích má člověk pocit, že ho i Bůh opustil, že bratry a sestry v kostele nezajímá. S tímto pocitem se může začít vzdalovat od Boha, nepřijímat jeho požehnání a prostor dostávají nedobré věci. Člověk se stává odříznutým vojákem na nepřátelském území. Dobré jest člověku, aby se varoval temnosti samoty i těch neduhů, a zvláště tesklivosti, neb tu velmi ďábel lidi k zoufalství přivodí. (Dcerka)

Člověk není stvořen, aby byl sám, v knize Genesis hned v druhé kapitole čteme, že po stvoření Adama Bůh pravil: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gen 2, 18) a stvořil Evu. Bůh nechce být sám, je Bohem toužícím po vztahu s člověkem. Kdyby Bůh chtěl být sám, nestvořil by člověka. Bůh je s člověkem i v jeho izolovanosti, bolestech a nabízí mu pomoc při cestě ven z temné samoty. Vždyť jedno z Božích jmen je Immanu-el – hebrejsky: Bůh s námi.

Bože, ty jsi s námi, stále nám nabízíš svou blízkost a pomoc. Všichni potřebujeme druhé, dej, ať nezapomínáme na to, že i nás může někdo potřebovat, že i my můžeme být blízkou osobou někomu v osamění. Pane, pomoz nám, ať takové osoby nepřehlížíme, ať si najdeme čas na ty, kteří potřebují naší pomoc, a ať jsme schopni je povzbudit slovem i činy. Amen.

Eva Benešová