
Spravedlnost vysvobodí od smrti. [Př 10, 2b]
Sama výseč tohoto textu knihy Přísloví nám klade otázku: Jaké učení o smrti drželi její prapůvodní lidoví teologové a pak redaktoři jejich myšlenek? Právě to není možné pro časovou rozsáhlost onoho procesu zjistit, ale lze obecně říci: Starozákonní tlumočníci Božího slova se vyhýbali spekulacím o záhrobí, jaké bujely například v Egyptě. Tváří v tvář realitě smrti vystačili s prostým zjištěním „připojen(a) je k lidu svému“. Důvěřovali svému Bohu. Dostatečným potěšením bylo, že „Hospodin zná cestu spravedlivých“ (Ž 1, 6). Ti, kdo při vší své nedostatečnosti nenásledují způsoby svévolníků a žijí svůj vyměřený život podle Božích pravidel, se nemusejí děsit okamžiku svého zániku, který leží v plné pravomoci Boží.
Ta starozákonní cudnost a informační zdrženlivost v kauze smrti si v příběhu Ježíše Krista počkala na rozuzlení. A přiřazením svědectví Nového zákona do svazku posvátných spisů dostaly výroky, jako je ten náš v čele, pojednou jinou hodnotu. Založeno právo i z tohoto místa mluvit nikoli o posmrtném bytí, ale přímo o životě věčném. K tomu nám sice chybí slova, ale použité biblické obrazy slávy a radosti (svatba, hostina, rajská zahrada) jsou výmluvné.
Děkujeme ti, náš nebeský Otče, že jsi nás neponechal v nejistotě v čase, kdy smrt vzdálenější i blízkou vnímáme dnes a denně. Amen.
Ludvík Klobása