Slovo pro tento den: Sobota 11. října

[Pamatujte…], že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele. [Ef 2, 12a]

Dovedli byste vyjmenovat, co všechno nás na tomto světě rozděluje? Vlastně, čím vším dovedeme sami sebe oddělit od těch druhých (kdo jsou jiní než my, kdo jsou nám nepříjemní nebo třeba „jen“ lhostejní), abychom je udrželi v patřičné vzdálenosti, abychom neviděli to, co vidět nechceme, abychom si hájili své soukromí. Jaké zdi a ploty si umíme postavit – nedůvěrou, strachem, zlým slovem, závistí, opovržením, sobectvím, lhostejností, únavou. Za těmi zdmi a ploty se cítíme jistější, nenapadnutelní, bezpečnější, cítíme se sami sebou. Vnímáte ale také, jak je to absurdní, to vymezování, jak si těmi ploty, zdmi a klecemi, co si kolem sebe splétáme, strašně omezujeme prostor – pro lásku, porozumění, odpuštění…? Najednou je tu plot, zeď mezi mnou a druhým, a vzájemný kontakt, blízkost, společenství, sdílení jsou nemožné.

Co všechno nás rozděluje: nejen různé názory na život, na politiku; také náboženství a národnost, ale i různé životní okolnosti, množství majetku. I čas nás od sebe odděluje, i nemoc… A také pýcha, že jsme lepší než druzí, a ta nás odděluje i od Boha. Ale rozděluje nás i jedna hrozně zlá bariéra, nepřekonatelně vysoká zeď: smrt. Tu bychom – na rozdíl od těch ostatních, které si tak pilně stavíme – rádi zrušili, ale nemáme na to. Tohle všechno, a mnohé další, nás odděluje navzájem.

Dá se to nějak změnit? Na to by bylo potřeba tolik lásky a důvěry a odpuštění. A ještě něco mnohem víc, abychom pak skutečně mohli žít bez rozdělení, abychom se za těmi svými zdmi nemuseli pominout strachem nebo se zalknout vlastní dokonalostí. A na to my nemáme. Ještě že nejsme odkázáni jen sami na sebe.

Kriste, prosíme, ať v moci tvého Ducha umíme překonávat, co nás od druhých odděluje, čím se proti druhým vymezujeme a ohrazujeme, a tak ať dáváme prostor tvému pokoji a smíření mezi lidmi, církvemi, národy. Amen.

Anna Lavická