Slovo pro tento den: Pondělí 6. září

Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve. [Ef 1, 22]

S tím „podrobením“ si církev v dějinách pěkně „nadrobila“. Vždycky, když zapomněla, že tu ona není (a nemá být) tou hlavní silou, že „hlavou“, které přísluší nejvyšší místo, je Kristus. Tím je vyjádřen jeho vztah k církvi jako vztah hlavy k tělu: tělo je s hlavou spojeno a je jí také ovládáno. obraz církve jako těla Kristova je v Novém zákoně užíván celkem často. Novinkou Listu efezským je zjištění, že když pod jeho vládu spadají „mocnosti, síly, panstva…“, je tedy Kristus hlavou nejen církve, ale má životně důležitý význam i pro všechno stvoření. V Kristu je obsažena naděje pro všecko, co existuje. K tomuto poznání máme jako křesťané sloužit: uprostřed světa je právě církev tou jeho částí, která je vědomě podřízena Kristu a své poslání plní tím, když se k němu hlásí vším, co vyznává a dělá (jednotlivci i celek). Tady je základ církve, nikde jinde, v ničem jiném. Nedělá-li to, rozplývá se ve světě a je naprosto postradatelná. Není právě tady důvod, proč řada lidí církev klidně postrádá? Obejdou se bez ní, protože se v ní setkávají s povinností, prázdnou tradicí, církevní morálkou, ale ne s živým Kristem…

Dej nám moudrost, odvahu, pro čas vezdejšího žití, ať v něm naše láska svítí; dej nám moudrost, odvahu, pro ty mnohé kroky malé, Pane, zůstaň s námi stále… Amen.

Anna Lavická