Slovo pro tento den: Pondělí 29. února

Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. [Ř 2, 1]

Snad se autoři některých biblických knih či pasáží skutečně domnívali, že je pro člověka možné žít úplně svatě, čistě, bezúhonně a spravedlivě. Že lze plně dodržovat Boží nařízení a díky tomu žít radostně a šťastně. I u apoštola Pavla můžeme mít na některých místech jeho epištol ten dojem. Čteme-li ale všechny zachované texty apoštola Pavla v celku, ukazuje se, že i přes všechno napomínání a i občasné proklínání těch, kdo se zpronevěřovali Božímu zákonu a zejména jeho naplnění v Ježíši Kristu, je Pavlovi jasné, že sami ze sebe nejsme s to zcela naplnit Boží vůli. Stále totiž selháváme. „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne,“ přizná se Pavel. (Ř 7,18b) Veškerá mluva o Božím hněvu a Božím zákonu je tu jen proto, aby všechny usvědčila z hříšnosti, tedy z toho, jak se míjíme zacílením v Bohu, jak daleko jsme od Boží lásky. To jediné tedy, co nám zbývá, je uznat, jak jsme mimo a naplno se polehnout na to, že pravý život v hojivé záři Boží lásky nezávisí na nás a našem výkonu, na naší schopnosti se zdokonalovat, ale jen na úžasné odpouštějící lásce, ve které nás Bůh přijímá se vší naší nedokonalostí i se všemi našimi chybami a vinami. Radost z Boží lásky však spolehlivě zničíme tehdy, když druhé lidi začneme odsuzovat a povyšovali se nad ně. Sami se tak znovu usvědčíme z toho, jak jsme se už zase netrefili a jak se sami Boží lásce na hony vzdalujeme. 

Kéž si, Bože, umím přiznat, jak moc a jak často se ti vzdaluji a jak v tom nejsem o nic lepší než druzí lidé. Jak se ti stále odcizuji a tím i svému pravému já, které je od tebe. Nejvíc mi vlastně cestu ztěžuje, když se začnu domnívat, že vím, koho máš rád a koho ne! Smiluj se nade mnou a naplň mě svou smířlivou láskou, abych nežil už já se svými vše posuzujícími představami, ale žil ve mně Kristus, tvůj Syn, tvá odpouštějící láska. Amen.

Marek Bárta