Slovo pro tento den: Pondělí 22. února

[Hospodin řekl]: „[…] Jste tvrdošíjný lid. Kdybych šel jediný okamžik uprostřed vás, musel bych vás vyhladit. Nyní však ze sebe složte své ozdoby, ať vím, jak mám s vámi naložit.“ [Ex 33, 5]

Když dítě zlobí, dostane na zadek. A je to tak správné, navzdory tomu, co se dnes tvrdí. Dostává tím jasný signál, že zašlo příliš daleko. Ale tím se nic neztrácí z rodičovské lásky. I když trestám, přesto miluji své děti.

I Bůh je Bohem milujícím, Bohem žárlivým. Není to neosobní bůžek, netečný výrobce lidí, ale živý Bůh, kterého náš nezájem, nevěra bolí, minimálně stejně jako nás. Právě vášnivost Boží řeči nás má uklidňovat. Nejsme Bohu lhostejní! Záleží mu na nás! Udělá cokoli, aby nás odvrátil od zlé cesty. Aby nás nemusil jako Othello svou milovanou Desdemonu zaškrtit, raději si vyrve sám srdce z těla a obětuje sám sebe, abychom nebyli zahubeni a mohli žít.

Po tak vášnivém aktu sebeobětování už vlastně není co říct. Ani co dokazovat. Už je uděláno maximum . Pak je jen potřeba sejmout masky, setřít líčení a sundat ozdoby. Protože mylný je každý dojem, důležitější je skutečnost. A k té už není co dodat.

Hospodine, Bože milující a milovaný, dej, ať nejsme pokrytci. Ať s tělem i duší, před tvým zrakem odhalenými, kráčíme klidně po stezkách, které před námi rozvinuješ. Amen.

Jan Kupka