Slovo pro tento den: Pondělí 22. října

Jb 40, 1–24 ● Ez D 673

Jób na to Hospodinu odpověděl: „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku.“

[Jb 40, 3–4]

Jób byl sražen k zemi událostmi svého života a hledá vysvětlení, proč se dostal na dno. Ve své řeči vyzýval Všemocného k odpovědi. Všemocný však mlčel. A po mnoha řečech pak Hospodin – Bůh, který už není jen skrytý, ale má jméno a přichází – zasypává Jóba otázkami. Ty otázky jsou překvapivé. Vyzývají Jóba k uznání Boží svrchovanosti a vedou k tomu, že si uvědomí svou omezenost.

Dokud Jób mluvil (a poslouchal sám sebe), měl jasnou představu o tom, jak vypadá spravedlnost a moudrost, ale najednou mu Bůh ukazuje, jak složitý svět je a o čem všem nemá Jób ani tušení. Co ví o stvoření a kladení hranic živlům, co o přírodních úkazech a hvězdách, co o zvířatech? Ty otázky Jóbovi ukazují, že Boží stvoření zůstává člověku tajemstvím a člověk se nemůže ze své stvořenosti vymanit – i když je vzhledem k ostatnímu stvořenému ve správcovské roli. To je moment, který si můžeme přivlastnit, aniž bychom se octli v Jóbově kůži. Samotné vědomí lidské chatrnosti je předpokladem k utišení, abychom mohli zaslechnout. A když náš Bůh – Hospodin promluví (ve svém Synu i Duchu), pak se nám před očima promění i leccos z toho, co se nám zdálo nezměnitelné.

Hospodine, děkujeme, že k nám promlouváš. Neodpovídáš nám většinou přímo, ale jinak, nečekaně. Někdy je to pro nás těžké, ale vážíme si toho a velebíme tvou moudrost. Amen

Markéta Slámová