Slovo pro tento den: Pondělí 22. prosince

Ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“ [2 Pt 3, 3b–4]

Sotva co zraňuje víc než posměch. Ani křesťané nejsou vůči posměchu imunní. Zvlášť když se někdo posmívá tomu, co považujme za svaté a vzácné. V přečtených verších se apoštol zástupně za druhé vyrovnává s posměchem těch, kteří útočili na naději Božího lidu: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod?“ Jejich argument byl: Boží stvořitelské řády jsou pevné a neměnné; v neustálém koloběhu se střídají roční období, pravidelně vychází a zapadá slunce i měsíc, hvězdy se pohybují po obloze podle pevných plánů. Pro radikální změnu zde není místo. Naděje na příchod Krista v slávě, aby nad vším zlem vynesl konečný soud, je iluze. Ať si proto každý žije, jak chce.

Apoštol odpovídá: Dějiny světa nejsou neměnné. Hospodin je svrchovaným Pánem i času. Už jednou vynesl soud nad lidstvem: v době Noeho. Tehdy se také domnívali, že mohou Boží řády svévolně pošlapávat. Ovšem jen do dne, kdy přišla potopa. Náhle, nečekaně. A zasáhala všechny. Jen spravedlivý Noe s rodinou byl vychvácen. Tehdy to byly vody, při Kristově příchodu to bude oheň soudu.

A pak zazní evangelium: „Pán neotálí splnit své sliby, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ odklad soudu je projevem milosti! Bůh ještě čeká. Ve své lásce touží, abychom proměnili své životy. Nebo lépe, abychom se nechali slovem pravdy proměnit v nové stvoření.

Naše životy jsou ve tvých rukou, Pane. A to nám stačí. Amen.

Pavel Smetana