Slovo pro tento den: Pondělí 20. srpna

Sk 6, 1–7 ● Ez 417

Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.

[Sk 6, 2b–4]

Jak čteme, už na samém počátku vznikají v církvi různé úřady. Jak se s tímto místem vyrovnávají církve, které nemají duchovenstvo, nebo sbory, které se prý obejdou bez kazatele, to netuším.

Mnohdy vysmívaná představa duchovního jako velebníčka s hlavou v oblacích je kupodivu představa z bible. Duchovní má být trochu mimo, jednou nohou v duchovním světě, aby měl odstup. Musí umět mluvit jasně, zřetelně a poutavě. Jeho slovo totiž nese všechny ostatní služby – o Bohu víme jen ze slov Písma, a pokud nás v našem díle nemotivuje právě biblická zvěst, pak pro koho to děláme?

Řekové si přáli kvalitnější službu u stolu (v řečtině diakonii), dnes by někdo chtěl na sboru kavárnu nebo novou omítku. Dobře, ale po vzoru apoštolů – ať to udělá někdo jiný. Najde-li se někdo obdařený Duchem a moudrostí, aby věc uměl dobře, když jí je sborem pověřen, pak teprve v praxi zažíváme ono omílané všeobecné kněžství. Pokud ne, měli by se kazatelé možná více soustředit na kázání a modlitbu a ten čas snad jednou přijde.

Kriste, náš pastýři, dej nám poznat, co je podstatné a co jen přítěž. Amen

Tomáš Pavelka