Slovo pro tento den: Pondělí 17. prosince

Nu 16, 1–19 ● Ez 164

Lévijec Kórach, syn Jishára, syna Kehatova, přibral Dátana a Abírama, syny Elíabovy, též Óna, syna Peletova, Rúbenovce, a s dvěma sty padesáti muži povstali proti Mojžíšovi; byli to Izraelci, předáci pospolitosti, kteří zastupovali lid při slavnostech, muži pověstní. Shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi a vyčítali jim: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“ Když to Mojžíš uslyšel, padl na tvář.

[Nu 16, 1–4]

Zamotaný případ: dobropověstní mužové upozorňují na totalitní tendence Mojžíše a Árona. Touží po ‚demokracii‘, odhalují zločiny a poklesky kdysi uznávaných vůdců, předhazují jim neúctu k lidu a Bohu.

Jiný zamotaný případ: Angličané v devatenáctém století začali prosazovat myšlenku práva Židů na svou zemi – v Palestině. Odvolávali se na lidská práva, na právo národa na samostatnost. Teprve za nějakou dobu vyšlo najevo, že Anglii vlastně ani nejde na prvním místě o práva, ale spíše o vlastní vliv v oblasti. Podobným způsobem se začalo chovat mnoho velmocí. Práva lidu, zrod nacionalismu, to všechno lze využít pro vlastní velmocenské potřeby. Geniální objev.

Na co nás chce ten podivný krutý starozákonní příběh upozornit? Ne všechny krásné řeči o lidských právech a demokracii jsou kryty vnitřní hodnotou – v případě starozákonním – vírou v Hospodina, byť se jeho titul a různé svatosti dávají urputně na odiv.

Ukázalo se nakonec, že Kórachovci vlastně spíš než v Hospodina věřili v sebe.

Děkujeme ti, Pane, za příběhy, které demaskují lidskou touhu po sebeospravedlněn. Prosíme, abychom se my sami chlubili jenom Kristem, jak nás tomu učil apoštol Pavel. Amen

Petr Turecký