Slovo pro tento den: Pondělí 16. července

2 S 6, 6–12a ● Ez 220

Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. […] V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem.

[2 S 6, 6–7. 9a]

Včerejší jásavá píseň radosti má i své hluboké tóny. Při radostné pouti Hospodinovy schrány jde o život. David znejistí a raději nechá schránu na pozorování v domě Obéd-edóma Gatského. Teprve když zjistí, že místo, kde ji ponechal v karanténě, provází požehnání, opět s radostným křepčením přispěchá požehnání si také přivlastnit (v jeho případě snad až příliš doslova).

Proč taková, na první pohled nespravedlivá, tvrdost?

Boží věci nepatří do nepovolaných rukou, do lidských rukou, jinak než s velikou bázní a chvěním. S pokorou, s úctou, s vědomím, že s nimi nemůžeme nakládat podle své vůle, svévolně s nimi manipulovat. S vědomím, že nejsou v naší moci, ale že jsou pouze a jedinečně mocí Boží.

Oslava Hospodinova jména není párty u kamaráda, která je v naší režii. Radostně chvalme Pána Boha i s veselým křepčením, ale v bázni Hospodinově. Jistě ne v obavách, úzkosti, v ustrašené radosti, ale s pokorou a s úctou, která patří Bohu, našemu Otci.

Pane našeho života i naší smrti, dej, ať se tě bojíme, „bojíme a posloucháme, a přitom tě rádi máme,“ jako ty máš rád nás. Amen

David Najbrt