Slovo pro tento den: Pátek 8. června

2 K 5, 1–5 ● Ez 521

Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.

[2 K 5, 1–2]

Pozemský život je podle apoštola Pavla jako stan. (Pavel se výrobou stanů živil, proto nejspíše sáhl pro přirovnání do této branže.) Život je jako přístřešek, který nám dobře poslouží pár dní o dovolené a pak jej zase složíme do komory. Stejně přechodný, provizorní, nezajištěný. Jako prchavý záblesk v Boží věčnosti. Jen co se na světě trochu zabydlíme, už zase končí. Vrací se do prachu, odkud vzešel.

Pro mnohého je to depresivní výhled. Kdo má život rád, nechce jej opustit. Má z jeho konce strach. Nejen z umírání, ale i z toho, že se navždy propadne do nicoty. Že pak už nic nebude.

Pavla však tento výhled neděsí. Má naději, že jej i po stržení stanu jeho pozemského života něco čeká. Něco mnohem trvalejšího. Očekává „příbytek od Boha, věčný dům v nebesích“. Očekává místo k spočinutí, které jsme nevytvořili my lidé a které jen tak nepomine. Očekává domov u našeho nebeského Otce. Bezpečný, plný lásky a pokoje. Po něm Pavel touží.

Náš nebeský Otče, dej, ať pamatujeme, že jsme ve světě jen cizinci. Pomáhej nám neulpívat na věcech, které pomíjejí. Veď nás k tomu, co dává životu trvalou hodnotu. Amen

Tabita Landová