Slovo pro tento den: Pátek 27. dubna

Gn 46, 28–47,6 ● Ez 203

Až vás farao zavolá a otáže se, jaké je vaše zaměstnání, řeknete: „Tvoji otroci jsou od svého mládí až doposud chovateli stád, stejně jako naši otcové.“ To proto, abyste se mohli usídlit v zemi Gošenu, neboť pro Egypťany jsou všichni pastýři ovcí ohavností.

[Gn 46, 33]

Josef zažil velké zvraty. Jeho život se podobá jízdě na housenkové dráze. Nejprve strmá cesta vzhůru, to když jej otec Izrael prosazuje coby „mazánka“ na úkor o dost starších bratrů. Ale byl to nejcennější, co Jákobovi zůstalo po milované Ráchel. Pak strmý pád do studny, poté nečekaná kariéra v domě Potífarově. Josef nebyl „včerejší“, nechtěl to však brát „přes postel“. Nechápal, že by někdo mohl něco takového vůbec udělat. Naučil se v životě nespoléhat na zkratky a to se mu hodilo.

Na Josefovi je úžasná jedna vlastnost. Ať se ocitl dole v nějaké jámě, či byl vyvýšen na místa nejvyšší, vždy byl považován za spolehlivého a rovného. Ač byl Hebrej, všichni se na něj rádi spoléhali. A pro něho nebyl žádný problém být vždy druhý. Umíme být druzí? A kdo je v našem životě na prvním místě?

Josef dozrál a Hospodin skrze něj zachránil i jeho rodinu. A on se za ni teď tak trochu stydí. Není ten Josef po tátovi? Radí opít faraona rohlíkem a udělat se lepší, než jsme. Starý Izrael však řekne pravdu. „Pane faraon, vědí, my jsme obyčejní pastevci koz. Ale jsme dobří lidé a je na nás spoleh. Děkuju vám za synka!“ Josef omdlévá. A jak to dopadne? Moc dobře. Jaký otec, takový syn. Bůh má smysl pro dobrý konec! Faraonovi se ten starý chlapík vážně líbí. Už dlouho se s nikým takovým nesetkal.

Ježíši Kriste, náš Pane. Když myslíme na povýšení, ty myslíš na ponížené. Prosíme tě za všechny, kdo jsou odloučeni od svých blízkých. Smiluj se nad všemi, kdo nemohou být se svými blízkými. Buď jim průvodcem v jejich samotě. Amen

Petr Chlápek

___________________________________________________