Slovo pro tento den: Pátek 27. června

Hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit. [L 15, 23b–24]

Když se člověk navrací ze světa zbídačený, bolavý a pokořený, otec neřekne ani slůvko. Žádné: Já to říkal, já to věděl, tys to vyved. Tolik si cení otec svobody svých synů, jejich odvahy žít a jejich odvahy pravdivě pohlédnout na svůj život. Ani to pokorné přiznání, které si člověk připravil ve chvíli, když zakusil, že i prasata se mají líp – ani tahle litující slova ho otec nenechá doříct. Hned začne všechny kolem nabádat k radostné oslavě. Budeme se radovat, rozhodne otec.

Z čeho, prosím vás? Tak by se mohl někdo právem ozvat. Z toho, že toho víc poztrácel, než získal? Z toho, že si tak užíval otcem darované svobody, až svěřené dary prošustroval? Z toho, že došel na dno svých sil, že poznal bídu, bolest a zneuctění? Z jeho slz, o kterých by prasata mohla vyprávět, kdybychom jim rozuměli? Z jeho šrámů na duši? Z toho, že má Bůh radost, Ježíši?

Ano, Bůh se z toho raduje. Protože právě takový se k němu člověk vrátil. Jako ten, který se nebál se svěřenými dary žít a naučil se ztrácet, brečet a cítit bolest. A při tom všem se vrátil! Nezahořkl. Neztratil odvahu prosit o odpuštění. Získal k otci – k Bohu, svůj vlastní vztah a teď ví, proč ho má!

Otče náš, tvé přijetí nám umožňuje důstojně žít i po tom, co jsme si zpackali ve svém životě. Děkujeme ti za radost, která následuje po tvém odpuštění. Amen.

Tomáš Vítek