
Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. [Sk 7, 54]
Zpráva o ukamenování Štěpána zní jako disharmonický tón do radostné vánoční nálady. A přece obojí patří k životu křesťana; radost i bolest. Lukáš vypráví strhující příběh Kristova svědka Štěpána, který měl v prvotní církvi mimořádné postavení. Jeho jméno znamená věnec či korunu vítěze. Štěpán byl prvním ze sedmi diakonů, kteří dohlíželi na rozdílení hmotné podpory vdovám a sirotkům v jeruzalémském sboru. Kvalifikací pro tuto službu byla „plnost Ducha svatého a moudrosti“.
Přitom nezapomněl, že nejvyšším posláním každého křesťana je nést evangelium těm, kteří dosud moc Kristovy lásky nepoznali. Proto také kázal, v moci Ducha svatého „činil mezi lidmi divy a znamení“ a při sporech o otázkách víry přemáhal své protivníky. To mezi nimi vyvolalo velikou závist. Podobně jako Kristus byl i Štěpán obžalován, že se rouhá.
Štěpán byl vynikající znalec Starého zákona a obdarovaný řečník. Na příkladu Abrahama, Mojžíše a Josefa ukázal, že nenávist vůči věrným prorokům je charakteristickým rysem dějin Izraele. V případě Ježíšově synové jen následovali své bezbožné předky. Role se mění. Z obžalovaného se stává soudce: Ježíše Krista, Spravedlivého Hospodinova, o němž vydávali svědectví proroci, jste zradili a zavraždili. Tato slova rozlítila soudce do té míry, že ho vyvlekli za město a ukamenovali. Ve chvíli nejtěžší mu však bylo dáno zahlédnout Boží slávu a Ježíše stojícího na pravici Boží. Místo, aby své nepřátele proklínal, odevzdává svého ducha Bohu a za své katy se modlí: „Pane, odpusť jim tento hřích!“
Kristův služebník následoval svého Pána až do konce. Církev ztratila mocného svědka, Bůh si však na jeho místo brzy povolal služebníka nového – apoštola pohanů Pavla, který viděl závěr Štěpánova života, a to jistě nezůstalo bez vlivu na jeho další život. Věrnost Kristu i za těžkých okolností je nejlepším kázáním.
Dík, Pane, za ty, kteří zůstali věrní až na smrt. Amen.
Pavel Smetana