Slovo pro tento den: Pátek 25. května

Jb 37, 1–13 ● Ez 219

Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: sněhu velí: „Padej na zem“ a dešti: „Ať prší!, a déšť padá v mocných proudech.

[Jb 37, 5–6]

Hřmí Bůh opravdu podivuhodně svým hlasem? Dnes se skoro zdá, že Bůh mlčí. Když vidíme vzduté vlny, záplavy a zuřící vulkány, když vidíme rozmary přírody i lidí, zdá se nám někdy, že Bůh v tom není. Že svět je vydán na pospas nám lidem, musíme se o sebe sami postarat, co neuděláme my, už nikdo jiný nebude moci zvládnout. A tak propadáme horečnaté aktivitě, abychom zachránili kdeco a kdekoho, sami sebe pasujeme na rytíře spásy vší přírody a celého lidstva. Vše musíme udělat my, protože Bůh tu není.

Jób věřil, že všechna jeho trápení mu způsobil Bůh, že jej za něco trestá, ale za co? My naopak často nevěříme na tresty za své skutky, Boha ve svém životě nevidíme už ani v běhu přírody. Dnešní Bůh jako by byl nečinný a mlčenlivý. Mrtvý Bůh.

Pro nás i pro Jóba platí stejná odpověď: nevidíme Bohu do karet, nemůžeme nikdy zcela pochopit jeho jednání. Možná tě teď za něco trestá, možná tě vede jen cestou křivolakou. Když upřímně před Pánem vyznáváš své hříchy, jsi očištěn a Pán je s tebou, i když se zdá, že jsi opuštěn. Bůh není Bohem mrtvých, ale živých!

Pane, dej, abychom cítili krev proudící v našich žilách. Ať nejsme lhostejní, ať se tě bojíme a milujeme tě, jako našeho nebeského Otce. Amen

Jan Kupka