Slovo pro tento den: Pátek 18. května

Ex 24, 15–18 ● Ez 156

Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory.

[Ex 24, 17]

„Ignác – žárovka bez drátů, šperk na dně uhláku,“ tak zpívá současný básník. Zpívá o jezuitském kostele v Praze, o jeho zlaté aureole, která v záři zapadajícího slunce plane jako ohnivá monstrance. Září tak mocně, že sochu Ignáce z Loyoly zcela zastiňuje.

Taková je Boží sláva! Jako nepolapitelný oheň, oslepující lidské oči, jako oheň, v němž vše lidské mizí, oheň, ve kterém naše lidské představy berou za své. Boží sláva, kterou spatřují oči Izraelců pod horou Sínaj, je jim znamením, že nyní končí jejich pachtění. Už se nemusí trápit nad tím, co dělat se svými životy. Bůh jim z nebes přináší Zákon, Boží slovo, na kterém jedině záleží.

Boží sláva není Bůh sám, je to světlo jeho přítomnosti, světlo, jehož odlesk smíme spatřovat ve všem, co prosvětluje naši křesťanskou existenci. Především ve svátostech, v Písmu, ale třeba i v té zářící obruči ignaciánského kostela. Pokud nám připomene, že živý Bůh vstupuje do tohoto světa, kde se třpytí jako ten šperk na dně uhláku, jen ať dál září našim protestantským očím. Kdykoli můžeme zapomenout na svou lidskou sobeckost a pozvednout oči vzhůru k nebesům, tak něco z Boží slávy zahlédneme.

Pane, ty, který jsi přišel k nám do temnoty, osvětluj nám cestu, abychom konali tvou vůli a radovali se z tvé blízkosti. Amen

Jan Kupka