Slovo pro tento den: Pátek 17. ledna

Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. [Gn 1, 17–19]

Slunce i Měsíc jsou součástí Božího stvoření, nevybočují z řady toho, co už bylo a co ještě bude stvořeno. Mají čistě služebný charakter. V době a zejména v prostředí, kdy byla Gn 1 psána, to byla myšlenka přímo revoluční. V mnoha zemích (zejména na Východě, kam byli tehdy Izraelci zavlečeni) byla obě tato nebeská tělesa uctívána jako božstvo. Byl kult Slunce, byl i kult Měsíce. V biblickém vyprávění jsou však Slunce i Měsíc představeny prostě jako součást Božího stvoření. Mají důležitý úkol, dokonce několikeré poslání; jsou zapojeny do řádu světa, nevybočují však z řady ostatních stvořených věcí. Jejich funkce je dočasná (Zj 22, 5). Nepřísluší jim žádná zvláštní pocta, tím méně náboženská. A také se jich člověk nemusí bát. V tomto smyslu jsou zmíněna i v požehnání 121. žalmu: „Nebudeť bíti na tě slunce ve dne, ani měsíc v noci“ (kralický překlad). Jsou to jen svítidla, pouhé lucerny. Ano, lucerny! Doslova tak to stojí v mateřském jazyku bible. Jako takové jsou zapojeny do Božího díla. V tom je jejich důležitost a význam.

Odpusť nám, Pane, když my lidé ve svém poblouzení někdy přisuzujeme nebeským tělesům větší význam, jako by v nich byla skryta naše budoucnost, jako by jimi byl určován náš život. Otevři oči všem, kteří spoléhají na horoskopy a podobné věci, a přitom tebe, Pána a Dárce všeho dobrého, opouštějí. Amen.

Jan Trusina