Slovo pro tento den: Pátek 13. července

Ex 37, 1–16 ● Ez 483

Besaleel zhotovil schránu z akáciového dřeva dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložil ji uvnitř i zvnějšku čistým zlatem a opatřil ji dokola zlatou obrubou.

[Ex 37, 1–2]

Dnes již těžko rozumíme předpisům, které do puntíku stanovovaly míry i materiály bohoslužebných svatostánků i předmětů.

Dovedeme si představit, že právě jejich preciznost měla bránit vnášení lidských představ do věcí Božích. Našim lidským pokusům přiblížit si Pána Boha, stáhnout jej na zem, vymezit mu jeho místo v chrámě i v životě.

Jako jedno z dědictví reformace si přitom neseme instinktivní nedůvěru ke svatým předmětům, ke zlatým sochám a zdobeným schránkám, abychom se vyhnuli takovým pokušením.

Naše kostely a modlitebny bývají chudé a bez ozdob. Býváme na to hrdí, někdy i pyšní – cítíme, že věříme prostě, a prostě lépe než druzí. Dejme pozor, aby se naše prostota nestala modlou.

A především nezapomínejme, že máme kostely, ale už ne chrám – chrámem Božím v tomto světě zůstává tělo Kristovo, jeho církev, kterou bychom měli zdobit tím nejvzácnějším v našem životě. Zlatem naší lásky k Bohu i k druhým lidem, drahým kamením péče o potřebné.

A to úplně konkrétně: tím nejlepším z naší práce, z našeho času i z naší peněženky.

Pane Bože, tebe chceme slavit, jak se patří – chválou rtů i dílem rukou, tím nejlepším, ze všech sil. Amen

David Najbrt