Slovo pro tento den: Pátek 11. prosince

Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izajáš.“ Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil. (Jan 1, 19–28)

Před sebou zajisté poslal člověka Jana, kterýž tehdy se narodil, když dne počíná ubývati. A narodil se on, to jest Syn Boží, když dne počíná přibývati, aby znamenitě se ukázalo, což dí sv. Jan: „Jemu potřebí jest růsti, ale měn potřebí jest ubývati.“ Máť zajisté přirozenost lidská o sobě hynouti, ale v Kristu prospívati, aby, kdož živ jest, již ne sobě živ byl, ale jemu, kterýž za všecky umřel a z mrtvých vstal. A rci každý z nás, což dí sv. Pavel: „Živ jsem já, již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“ Jemuť potřebí jest růsti, ale mně ubývati. (Postila, kázání na den Božího narození)

Bože, prosíme, ať umíme žít z Krista a pro Krista. Ať se nesnažíme prosazovat sami sebe. Amen.

Olga Mrázková