Slovo pro tento den: Neděle 30. prosince

L 2, 41–52 ● Ez 583

Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“

[L 2, 48–49]

Dny ve vánočním období nám předkládají historky z Ježíšova dětství. Ale ne ty zázračné, o ptáčcích z hlíny, kterým vdechl život a o klukovi, co mu bořil rybníčky, a tak ho za to Ježíšek slovem zabil. Když někdy sleduju své děti, myslím, že kdyby psaly evangelium, takhle nějak by to tam stálo, zázraky a kruté tresty.

Kanonická evangelia mluví daleko obyčejněji. O problémech s cestováním, bydlením, byrokracií, o náboženských povinnostech, o pronásledování, o strachu rodičů o své dítě. O krutosti světa. A o jaksi všedních zázracích, díky kterým příběh neskončil dřív, než doopravdy začal.

A vida, příběh začíná velmi brzy, jen co má hoch po konfirmaci, přišel diskutovat s profesory na teologickou fakultu. Neobvyklé? Předčasné? Způsobil starosti? Snad. Neochvějně si je však jist, kde je jeho pravé místo – tam, kde jde o věc nebeského Otce. My jsme dávno dospělí, ale býváme vždy u věci našeho Otce?

Otče, ať už budu kdekoliv, ať o mě vědí nebo jsem pro ostatní ztracená, dej, ať jsem vždy ve tvé blízkosti. Amen

Marta Sedláčková